RUDOLF ŠUBÍK - ZLATÝ ALBERTO č.1

Rok 2000 - rok v mnohém přelomový. Rok, kdy vychází první chrudimská ročenka, a to na počest chlapíka, který si to víc než zaslouží. Málokdo totiž udělal ve prospěch propagace kaktusaření tolik, co náš Rudolf. Více než 50 let jeho života je spojeno s kaktusy nebo jinými sukulenty. I teď, ve svých 77 letech, kdy by si už každý jiný hověl v houpacím křesle a vzpomínal na všechny holky, které ho při jeho cestách okouzlily, chystá se na další trip - za kaktusy do Peru.
Rok 2000 - začátek tradice každoročního udílení čestných cen za přínos pro naše hobby, které je v Česku na takové úrovni, jakou nám může závidět celý civilizovaný svět. Tu úroveň nastavil už Alberto Vojtěch Frič, a další a další kaktusáři, nadšení pěstitelé i organizátoři ji kamínek po kamínku skládali až do dnešní výše.
Je pro nás nesmírnou ctí, že Rudolf je ten, kdo od nás první čestnou cenu přebírá. Na jeho počest je napsána tato ročenka, na jeho počest je známým chrudimským keramikem - Ríšou Herbstem - vyroben i Zlatý Alberto, tedy cena, jež bude od nynějška po každý rok předávána dalším a dalším nadšencům, kteří ve svém životě nezištně pro nás všechny ostatní tolik tolik udělali!
Rudolfe - díky!
                              Pavel Pavlíček









Zleva:Mgr.Jan Gratias - autor ročenky "Náš přítel Rudolf"
Pavel Pavlíček - vydavatel a organizátor celé akce
Rudolf Šubík - živá legenda našeho kaktusářství a oslavenec









Ukázky z textu ročenky "Náš přítel Rudolf"
Místo úvodu:
V posledních letech se memoáry slavných osobností staly módou a zároveň velmi oblíbeným čtením širokých vrstev obyvatel ČR. V početné obci českých kaktusářů oficiální paměti či vzpomínky sepsali a vydali pouze Otakar Sadovský a dr.Bohumil Schütz. První číslo nové ročenky Chrudimského kaktusáře však s módou memoárů nijak nesouvisí. Následující řádky jsou pokusem o zachycení úryvků z pamětí významného kaktusáře a fotografa Rudolfa Šubíka z Prahy. (Nyní z Luštěnic, poznámka autora stránky)Kdo chce trochu víc pochopit, jaké pohnutky mě k jejich zapsání vedly, ten ať si nejdříve přečte kapitolu poslední - doslov. Podklady pro tyto zápisky vznikaly postupně během celého roku 1999.
Vzpomínky na mládí
Rudolfe, vím, že na dětství a mládí nerad vzpomínáš a máš k tomu své důvody. Přesto bys k tomu měl říci pár slov, jen tak toto období nemůžeme úplně vynechat.
Je to tak, na mládí opravdu nemám dobré vzpomínky. Byl jsem nejstarší ze tří dětí, měl jsem za sourozence bráchu Františka a o šest let mladší sestru Boženu. Byla velká bída, pamatuji se, jak otec byl sedm let nezaměstnaný a matka nás všechny živila posluhováním a praním prádla pro majetnější lidi.
Otec se narodil ve Vídni, vyučil se kovolitcem (slévačem), s rodiči žil postupně na různých místech na Moravě a po první světové válce se putováním za prací dostal až do Čelákovic jako dělník do firmy Volman. Matka pocházela z Kostomlat nad Labem, kde jsem se i já narodil (11. dubna 1923), takže nejsou pravdivá tvrzení Zdeňka Červinky a jiných o tom, že jsem rodák z Čelákovic. Ale do Čelákovic jsme se stěhovali poměrně brzy, když mi bylo 9 let. Předtím, když se moji rodiče vzali, jsem bydlel a chodil do obecné školy v Nehvizdech. V té době, až do 1. třídy měšťanské školy (6. postupného ročníku, pozn. J.G.), jsem patřil mezi nejchudší žáky a opravdu nerad, nerad bych to dále rozváděl. Bydleli jsme v Rybářské ulici, od časného jara do zimy jsem chodil jen v trenýrkách a v tričku, většinou samozřejmě bos, což třeba jednou při školní oslavě 28. října vadilo třídnímu učiteli a ten mě poslal domů, aby se patřičně obléknul. Ale dost už. Ne, nechci dále na ta léta vzpomínat.
Nechci Tě k dalšímu vyprávění o této situaci nijak nutit, ale chudoba přece cti netratí, sám jsem vyšel z velmi skromných poměrů.
Ne opravdu o tom nechci dál mluvit, moje situace se změnila až když mi bylo 14 let a končil jsem měšťanku. Ale v dětství jsem měl mnoho různých zájmů. Hodně jsem sportoval, jako dorostenec jsem dokonce boxoval za družstvo továrníka Volmana, v ulici mě znali jako dobrého plavce, který klidně přeplaval Labe už v dubnu, v den svých narozenin, a tak dále.
Mohlo by Tě zajímat například to, že jsem se dva roky učil malovat. To mě přímo u Labe objevil s blokem a tužkou akademický malíř pan Olexa z Brandýsa nad Labem. Já jsem mimo jiné chytával malé rybičky a ty prodával rybářům jako nástrahy na dravce. Tenhle malíř si jich tehdy napoprvé koupil pět a pak dosti pravidelně chodíval na smluvené místo k řece a já mu vždycky nějaké ty "řízany." nachytal. Viděl mě, jak si něco kreslím a pozval mě do Brandýsa n. L. do školy, kde vedl hodiny kreslení pro talentované zájemce z bohatších rodin. Ode mne nechtěl ani korunu a říkal, že školné jsem si předplatil chytáním těch rybiček. Mě to moc bavilo, vzpomínám si třeba, jakou legraci měli ze mě starší páni kluci v kurzu, když jsem měl poprvé zachytit na papír nahou modelku ... Možná, že by mě to malování drželo déle, ale za dva roky jsem musel s docházkou do těchto kurzů skončit, protože bylo třeba, abych si našel zaměstnání.
Také jsem jako dítě hodně četl. Můj otec byl dlouhých 7 let bez práce a pro ukrácení chvíle začal číst. A četl moc, přímo vášnivě. Tenkrát v Čelákovicích už bezvadně fungovala obecní knihovna, kam jsem chodil třikrát týdně tátovi vypůjčovat knihy. Knihovníkem byl náš učitel z měšťanské školy, který se občas i v hodinách dějepisu nebo zeměpisu rád pochlubil tím, jaké mám jako dítě z chudé rodiny znalosti z přečtených knih. Co četl táta, co jsem většinou četl i já. Pročítal jsem si třeba celé díly Ottova naučného slovníku, četl jsem i věci, které nám ve škole zakazovali (ty všelijaké dobrodružné romány), moc mě bavilo prohlížet si knihy o rostlinách a o přírodě vůbec.
Ale teď raději budu povídat o tom jak jsem šel do učení. Já chtěl být elektromechanikem, moc mě bavilo vrtat se v radiopřijímačích, stavět si krystalky a rádia a podle návodů v časopise, co jsem si půjčil z knihovny, občas jsem sousedům i něco opravil. Ale matka mě postavila před rozhodnutí, protože zajistila dvě pracovní místa k celému zaopatření, tj. se stravou a zdravotním pojištěním. Měl jsem si vybrat: Buď se stát učněm v pekařství, nebo v zahradnictví. Zahrada a zahradnický učeň mi byli nějak bližší a tak jsem si to vybral, i když jsem věděl, že je to práce od vidím do nevidím a za každého počasí.
Rudolf zahradníkem
Kde ses vyučil, u které firmy? Bylo to v Čelákovicích, v soukromém zahradnictví pana Kolešky. Když jsem tam nastoupil, měl zahradník Koleška asi 30 pařeništních oken a začínal stavět malý skleník. Když jsem u něho končil, měl už 3 skleníky, více jak 300 pařeništních oken a dalších dvě stovky připravené k výstavbě. Prosperoval, zejména proto, že mu povolili postavit prodejní stánek přímo u hřbitova, takže mohl dělat kytky a sadbu ve velkém. Patrně si časem myslel, že bych si mohl vzít jeho dceru a být jeho nástupcem, ale to zase předbíhám.
Když mě matka přivedla k panu šéfovi, podíval se na mě a zeptal se, kolik že to vůbec vážím. On byl atlet, devadesátikilový silák a já měl s bídou asi 45 kg. Řekl mi, že mě vykrmí a to také dodržel. Bylo to krátce před válkou (v roce 1937, pozn. ed.) a pro naši rodinu bylo důležité, že měla o jednoho strávníka méně. Také otec konečně sehnal práci v pivovaru a tak se i všichni ostatní u nás doma měli trochu lépe. Šéf toho zahradnictví byl v mládí zápasník a bývalý dragoun, občas mu jeho zaměstnanci říkali otrokář, ale mohu říci, že mě skutečně vykrmil a v krátké době jsem měl už 70 kg.
Další výhodou bylo to, že mě posílal do odborné pokračovací školy v Praze, která měla vynikající pověst. Učili tam skvělí učitelé a profesoři, např. zahradní architekt Beránek nebo inspektor Botanické zahrady UK pan Halík. Do této školy chodili většinou synové nebo dcery majitelů zahradnických firem a učili se mimo jiné hlavně vazačství a aranžérství. Škola pořádala mnoho exkurzí do předních zahradnických podniků v Praze a v širokém okolí, byli jsme několikrát např. u firmy Spilka, Böhm, Strnad a jiné, hlavně se však chodilo do botanické zahrady.
Kdy a kde jsi přešel na myšlenku pracovat v Botanické zahradě ? V té zahradnické pokračovací škole se mi dařilo, protože jsem si hodně pamatoval z knih, které jsem jako kluk přečetl. Paměť mi sloužila, mnoho rostlin jsme znal podle obrázků a s latinským názvem. Toho si všiml mimo jiných i ten pan inspektor Halík, který na škole přednášel botaniku. Ten mi také nabídl místo v botanické zahradě a já, i když jsem měl zajištěné jiné a platově možná mnohem lepší nabídky, tohle místo jsem přijal. Zahradník Koleška se nerad loučil, ale na druhou stranu říkal, že on by také považoval za čest pracovat v Botanické zahradě. Já to bral také jako čest, vždyť se mi vlastně vyplnilo přání pracovat v zařízení, které mělo autoritu a bylo v té době snem všech zahradníků.
Nástup do botanické zahrady nebyl vůbec jednoduchý, už kvůli tomu, že to bylo za války (v roce 1941, pozn. ed.) a platil zákaz přesunu pracovníků z jednoho okresu do druhého. Výjimky se povolovaly jen v mimořádných případech a tak mě napoprvé z okresu nepustili. Přimlouvala se za mě dokonce i manželka zahradníka Kolešky, ale marně. Odjel jsem do Prahy a v botanice jsem panu Halíkovi s lítostí oznámil, že mě nepustí. Inspektor Halík mě odvedl na Přírodovědeckou fakultu k profesoru Pascherovi a ten telefonoval na pracovní úřad. Po tomto telefonu jsem znovu zajel na náš okresní úřad a pan přednosta se velmi omlouval. Přestup byl povolen a já začal jako řádný zaměstnanec BZ UK.
V botanice
Jaké byly začátky v Botanické zahradě ? Kdy ses dostal ke kaktusům ?
První roky nebyly ničím nějak zvláště zajímavé, byl jsem v tzv. teplém oddělení skleníků a dělal všechny možné práce spojené s údržbou zařízení a s ošetřováním rostlin. Pár týdnů po skončení války jsem v roce 1945 narukoval na vojenskou základní službu. Sloužil jsem v ÚVN v Praze-Střešovicích, kde jsem v podstatě dělal lapiducha. Po dvou letech mě propustili do zálohy a já byl v květnu 1947 volný. S nastávající manželkou Jindrou jsme plánovali, že se do vánoc vezmeme (svatbu jsme skutečně měli 25. 12. 1947 v Čelákovicích), no a já s velkým nadšením zašel do botaniky, že tam jako znovu nastoupím jako zahradník. Jenže to víš, dva roky byla sakramentsky dlouhá doba, v BZ se ledacos změnilo a já jsem se dozvěděl, že bych měl dělat jen venku, na venkovních expozicích. O slibovaném bytu nechtěli ani slyšet, tak se mi to za pár dní rozleželo v hlavě a šel jsem na fakultu za prof. Novákem, že chci dát výpověď. Řekl jsem, že před vojnou jsme dělal v teplých sklenících, tam se mi to líbilo a že nastoupit na tzv. užitkovou část nechci - to jsem mohl zůstat na vojně, protože tenkrát se do nové čs. armády dělaly masivní nábory.
Tohle moje zdůvodnění prof. Nováka nadzvedlo ze židle a prohlásil, že nic takového nepřipadá v úvahu a že zařídí, abych se vrátil do skleníků a do večera (ano doslova řekl, že do večera) dostanu i byt. Zavolal si dr. Jiráska, ten byl tehdy něco jako technický ředitel BZ, a že mu nařizuje: "Pan Šubík bude do večera bydlet a do týdne dostane skleník!" Tenkrát se stavěly nové skleníky, byt byl samozřejmě obsazený, ale dva svobodní kluci co ho užívali, nám dvěma uvolnili jednu místnost. Za pár dní se pak ochotně vystěhovali, ale my jsme stejně do prázdné místnosti neměli žádné vybavení, žádný nábytek, začínali jsme tam s Jindrou bydlet tak, že jsme měli jen starou skládací postel a darovaný stůl.
No a skleníky? Ty už byly také obsazené, nikdo se nechtěl vzdát místa a pro mě zbyla jen ta část kde byly kaktusy. Kaktusy však byly tehdy v tom květnu 1947 vystěhované v pařeništích, opravený kaktusový skleník neměl ještě topení, kytky byly v žalostném stavu. Tak jsem stejně až do podzimu dělal na té venkovní užitkové části a teprve když už hrozily první mrazíky, tak se kytky (kaktusy z pařeniště, agáve, fylokaktusy, asparágusy, fíkusy a jiné) musely nastěhovat do toho skleníku, kde však stále nebylo topení. Kaktusy byly na konci sezóny scvrklé jako schoury, plné vlnatky, no hrůza.
Začaly první mrazy, do skleníku se postavila kamna a já dostal za úkol (protože jsem v botanice bydlel) tam každou noc topit. To by mi tolik nevadilo, ale já kaktusy dělat nechtěl. Několikrát mi ostatní zaměstnanci na to řekli: "Chtěl jsi skleník? Tak ho máš." Profesor Novák mě utěšoval: "Pane Šubík, není všem dnům konec, vždyť oni jsou neschopní, podívejte, jak jim to tam chcípá. Budu to muset po jaru dát do pořádku." Skleník v místech, kde má dneska Jarda Ullmann hlavní expozici kaktusů, tam byla tropická část. Přes zimu 1947, která byla obzvlášť krutá, tam opravdu hodně kytek uhynulo.
Ale já měl pořád přiděleno starat se především o kaktusy, tak jsem s přece jenom začal něco dělat. Od Klusáčka jsem dostal hodně kytek po Fričovi (i nějaké euforbie) a za pár měsíců i zbytek celé jeho sbírky. Další sbírku jsem dostal od pana Šíbala, něco přinesl Karel Karmazín a další kaktusáři. Od dubna 1948 to pokračovalo tak, že jsem postupně přemísťoval ty asparágusy a fíkusy, co tam přezimovaly, a najednou byl skleník plný kaktusů. Když mi po čase vyklíčila semena konofyt a litopsů, co mi daroval Karmazín, byl jeden velký stůl plný semenáčků těchto sukulentů.Chceš ale opravdu vědět, kdo mě naučil kaktusařit ?
No samozřejmě, jen povídej.
Byli to bratři Páskové (ve spolku jim přezdívali PÁSOVCI). Byli tři - dva byli zubaři a jeden byl úředník. Ta fotka, kterou jsem ti půjčil k okopírování, tu jsem nedělal já, ta je z roku 1939 a dostal jsem ji od sourozenců Páskových na památku. Ta má pro mě zvlášť velkou cenu, protože si vždy vzpomenu na ty své začátky.
Bratři Páskové měli svou sbírku v nedalekých Emauzích a často chodili do botanické zahrady. Jednou taky okukovali ten kaktusový skleník a já se jich zeptal: "Hledáte někoho ? Jeden z nich, Ferda se jmenoval, se osmělil a řekl: Ale my se tady jen tak díváme, co tam máte za kaktusy." Tak jsem je pozval dál. Oni vešli dovnitř jako TŘI KRÁLOVÉ, prohlíželi si kytky a říkali: "Jé, tady to vypadá, ono je to bez kořenů, tady ten je plný vlnatky..." Prostě naříkali, v jakém jsou špatném stavu. Já jsem na to: "A co s tím mám tedy dělat?". A oni hned ochotně radili. Abych všechno vyklepal z květináčů, vzal kudlu, ořezal nemocné kořeny a nechal je zaschnout, třeba až do jara.
To mě teda dojalo, já byl zvyklý na tropický kytky a oni mi radili "ořež tomu kořeny." No nic, udělal jsem to podle jejich rady, ale jenom polovinu, poněvadž jsem si říkal, že mi třeba špatně raděj a že jistota je jistota. Ale z jara těm ořezaným kaktusům začaly rašit nové čekací kořeny a já zjistil, že měli pravdu. Pak začali Páskové chodit za mnou do botaniky stále častěji, radili mi jak vysévat, pomohli mi sehnat první kaktusová semena a taky mi řekli, abych se dal do spolku, že mě vezmou sebou na schůzi. "Pásovcům" tedy vděčím za mnohé, i za to, že jsem se stal členem pražského kaktusářského spolku.
Vidíš tedy, jak to dopadlo. Jak silně jsem dělat u kaktusů nechtěl a jak to víc mě to pak nějak chytlo a pořád, až do konce mého zaměstnání v botanice, jsem se snažil, aby se ta sbírka udržovala a pokud to šlo, tak i rozvíjela.
Teď bych se rád zeptal na něco jiného. Pokud vím, tak jsi později studoval a složil maturitu.
No jo, to je pravda, ale já jsem začal v podstatě pod nátlakem a hodně pozdě, až jako čtyřicátník. No jistě, když jsem na Mělníku maturoval jako "dálkař", bylo mi čtyřicet. Tím nátlakem myslím to, že když jsem v té době dělal inspektora BZ, tak na mě chtěli, abych měl k tomu kvalifikaci.
A co další studium ? Třeba na vysoké škole ...
To je taky zajímavá historie. Profesor NOVÁK mě nutil, abych chodil na přednášky týkající se botaniky na přírodovědecké fakultě. Chodili jsme na ně s kolegou Kobylkou, třebas na mikroskopii, rostlinnou morfologii nebo genetiku, ale abychom navštěvovali vše, co naplánoval prof. Novák, to nebylo možné. On totiž počítal s tím, že se přihlásím k řádnému studiu, ale to se nestalo.
Podruhé jsem dostal nabídku už po maturitě na zahradnické škole. To už jsem byl inspektorem BZ a jednou si mě zavolala fakultní kádrovačka a povídá: "Soudruhu, máme tady tvoje vysvědčení a tak teď budeš moci nastoupit k dálkovému studiu na vysoké škole." Já ji na to, že ne, že nechci, vždyť i manželce jsem podobnou věc rozmluvil, bylo nám přes čtyřicet ... Ale kádrovačka říká: "Soudruhu, neboj se, strana ti pomůže ..." Houby mi pomůže, říkám, já nechci, aby za mne strana dělala doktorát. Já nechci bádat, nechci chodit v bílým plášti, já chci být zahradník a hotovo. Marně mě ještě nějaký čas přesvědčovali, zůstal jsem prostě na svém.
Dále následují kapitoly:V čele pražského spolku, Manželka - můj strážný anděl, Šubík fotograf, Soukromá sbírka kaktusů a ostatních sukulentů, Delegátem na kongresu IOS, kapitoly o cestách za kaktusy a o vydaných knížkách. Před doslovem a faktografií ještě Vzpomínky na známé české kaktusáře.
To vše pro nás zapsal Mgr.Jan Gratias (*13.4.1949) žijící v Roudnici nad Labem, kde pracuje jako učitel biologie a pěstuje kaktusy a sukulenty už více jak 30 let.Od roku 1989 je členem red.rady časopisu Kaktusy a s R.Šubíkem vydal 3 knížky a jistě ještě něco přidají.
Tuto ročenku si můžete koupit v zásilkové prodejně "Chrudimský kaktusář".

Za rok 2001 byl Zlatým Albertem oceněn Josef Moučka. Ročenku k této příležitosti vydal Chrudimský kaktusář

Za rok 2002 byl Zlatým Albertem oceněn Zdeněk Franc ze Dvora Králové. Ročenku k této příležitosti vydal Chrudimský kaktusář

Za rok 2003 byl Zlatým Albertem oceněn MUDr.Václav Dvořák z Písku. Ročenku k této příležitosti vydal Chrudimský kaktusář

zpět